Květen 2011

Psyren

30. května 2011 v 14:39 Manga
Alternativní název: Siren
Autor: Iwashiro Toshiaki (příběh i kresba)
Dostupnost: zhruba 12+
Žánr: akce, dobrodružství, hra, shounen, supersíly
Počet dílů: 16 (145 kapitol)
Publikováno: 2007 - 2010
Můj stav: přečteno
Yoshina Ageha je středoškolák který občas nabízí svou pomoc ostatním. Ztratila se vám kočka nebo nějaké jiné zvířátko? Obtěžuje vás stalker? Stačí říct Agehovi a ten vám za pouhých deset tisíc yenů s čímkoliv pomůže. Ovšem jednoho večera, když se pozdě vrací domů, uslyší zvonění z nedaleké telefonní budky. Zvědavost mu nedá, příjme hovor a krátce na to zahlédne zvláštní bytost, která však zmizí dřív než se stačí rozkoukat. Ale z toho že to nejspíš nebyl sen ho vyvede zvláštní červená telefonní karta s nápisem Psyren, kterou si ze zvědavosti rozhodne ponechat. Druhého dne ve škole je svědkem zvláštního zmizení jedné ze svých spolužaček, Amamiyi Sakurako, která je svým divným chování považována za bláznivou a shodou okolností také vlastní tu neobyčejnou kartu. Rozhodne se tedy zjistit pár informací a dozvídá se že občas na čas mizí několik lidí, někteří se zase vrátí jiní bohužel ne. Všichni vlastní tu divnou kartu a za vším prý stojí podivný Nemesis Q, nikdo však neví jak vypadá, co je zač a odkud pochází. Ageha se rozhodne zariskovat, vrátí se k telefonní budce kde kartu našel a použije ji. Zavolá mu tajemný hlas a oznámí mu že pro něj mají imigrační zkoušku a že má na každou otázku pečlivě a pravdivě odpovědět. Prokouše se 61 otázkami a při poslední 62 se s tajemným hlasem pohádá a odchází. Dalšího dne ho začne pronásledovat jakási skupina lidí, která od něj chce tu kartu, Ageha s obtížemi uniká když v tom mu začne zvonit mobil, když ho zvedne s hrůzou zjišťuje že se najednou ocitl na jakémsi neznámém místě plném písku a ruin. A tajemný hlas z telefonu mu oznámí že jejich svět je propojen... Ocitá se v tajemné hře Psyren ve které jde o život.
Co na to říci? Psyren je jedna z nejlepší shounen mang které jsem zatím četla, příběh je opravdu hodně originální a na každém kroku neustále něčím překvapuje. Po čase si člověk uvědomí že Psyren nejspíš není tím za co se tváří a je mu vyjevena pravda nebývalých rozměrů. Souboje které se zde odehrávají jsou úžasným zážitkem už jen proto že spousta schopností je vskutku neotřelých stejně tak jako nepřátelé.
Co se týče postav tak jsou velmi dobře propracované a jejich charaktery se postupně rozvíjí. Do boje v Psyrenu se společně s Agehou a Amamiyou zapojí další postavy jako Hiryuu Asaga, který je Agehův kamarád z dětství, Kirisaki Kabuto který si raději zachrání vlastní zadek než aby riskoval a tajemný Mochizuki Obora, sobecký herec který bere Psyren jen jako oživení jeho dlouhých dnů. A hlavně je tu Nemesis Q který jakékoliv porušení pravidel trestá smrtí.
Co je to Psyren a kde se nachází? Kdo je to Nemesis Q a proč to dělá? Co jsou zač ty divné příšery a odkud se vzaly? To vše se dozvíte v téhle manze nadupané akci se spoustou překvapení a skvělými charaktery.
Hodnocení: 10/10 (i přes lehce slabší konec, ale není se čemu divit protože autor musel mangu narychlo ukončit kvůli Shonen Jumpu který s ním zrušil smlouvu, hajzlíci)

Kapitola 1.
psyrenprstr.jpg psyren

Ageha při útoku...
meelsechdoor.jpg psyren

Atarashii no dizaino

29. května 2011 v 21:20 My Welcomes
Tak tu máme zcela nový design, ne že by mě Roronoa a Sanji nudili, ale už tu byli poměrně dlouho, takže tu tentokráte máte po symetrii šílícího Death the Kida...
S náležitým bannerem a iconkou:

Cowboy Bebop cosplay scénka

29. května 2011 v 20:49 Videa
XD XD Sakra to je nechutně povedený XD Prej: Oh, no. You did not. Just do. That thing. That you did. Just now. To me. XD

Durarara!! - Izaya Feel Good Inc.

29. května 2011 v 20:36 Videa
Tahle písnička k tomu sedí XD A Iza-chan je v plánování ještě lepší než Aizen (prohlašuje fanynka Aizena!!!)

Xanxus theme

29. května 2011 v 20:32 Katekyou Hitman Reborn OST
Jáj! XD Tahle místy zní trochu halloweensky, trochu jako část nějakého upířího hororu nebo tak nějak XD


Gackt - Returner

29. května 2011 v 20:27
Squeeeee!!! To je nelidský mít tak nádherný hlas!!! *taje*


LOL!! Ten jeho hlas, zní úplně jinak XD Ten film/doramu musím vidět, protože přijít o božského Gackt - sama ve zbroji by byla životní chyba XD


Vocaloid: Megurine Luka - The Last Queen

29. května 2011 v 20:21 Music videa
Tahle písnička je fajnová, Luka je asi moje nejoblíbenější ženská Vocaloidka a po ní je Rin...


Botanika pokráčko...

29. května 2011 v 16:39 | Nagadir |  Deník...
Zdarec, jsem opět zde...
Tak prvně začnu s terénkem, v úterý jsme byli na Vyškovsku, Bzenecku (zase), v Bílých Karpatech (opět) a spali jsme poblíž Tvarožné Lhoty v autokempu Lučina (hehe XD vtipné názvy). Bylo to asi nejhůře vypadající ubytování, bydleli jsme v malých chatkách a sprchy i záchody byly úplně mimo. Na druhou stranu jsme měli na pokoji ledničku, takže jsme se po zbytek dne na výšlapu těšili na chlazené pití a Friska. Když jsme šli obhlídnout sprchy tak mě slušně dodělaly jelikož voda byla za prachy. Deset korun 15 litrů, 20 korun 30. A já musela sháněť dvacku protože drobný to nebralo. Krom toho voda tekla i na čas, takže jste si to nemohli vypnout a pak zase třeba zapnout, no díkybohu jsem neskončila tak že bych byla namydlena a došla mi voda, taky tam nebyly závěsy, takže kdyby přišel nějaký votrapa mohl by nás krásně vokukovat XD No nic po vymydlení se naše čtyřka (já, Roman, Lůca, Bohuna) šla najíst. My holky jsme si dali Kuřecí plátek na broskvi bez broskve (došly jim) a Roman si dal sýr. Během čekaní, poměrně zdlouhavého, se k nám nachomýtl jakýsi postarší pán a k údivu nás všech k nám na stůl položil obrovského (to je slabé slovo) Roháče, mohl mít tak kolem 15 centimetrů! Ze zvědavosti jsem vzala klíčky a vrazila mu je mezi ty jeho rohy, sklapl je a když jsem klíčky zvedla udržel se na nich, pfff... pěknej silák. Hoky si ho pak vyfotily a poté co jsme si s ním dostatečně pohrály ho Roman přenesl na vedlejší stůl. Roháč se na něm chvíli promenádoval, vypadal při tom děsně vtipně takový malý tank XD ale pak sebou žuchl na zem a nakonec šel šplhat po plotě a jak mu to šlo!
Kupodivu jsem šla spát brzo, ale byla jsem nechutně unavená, dvakrát mě vzbudili ale nešlo se divit protože Bohunka i Luca byly přiopilé takže dělaly víc hluku než obvykle. Zhasínat světlo jsem radši nezhasínala, protože vím že rožnutí by mě vzbudilo. Když jsme vypadli z kempu měli jsme namířeno na Pálavu (zas) a pak na Pouzdřanskou step (tam jsem byla na střední), všude bylo hnusný vedro a já byla neskonale šťastná když jsem se vrátila na kolej. Ovšem ve čtvrtek a v pátek jsem nikam nejela. Nebylo mi dobře. Trochu mě bolela hlava, trochu břicho, měla jsem závratě. Štve mě že jsem kvůli tomu propásla zápočet ale v tom stavu v jakém jsem byla bych ty cestu asi nepřežila. Nevím čím to je, protože jsem už dlouho díky čaji nebyla nemocná, ale možná je to tím že během těch všech terének jsem povětšinou jedla jen rohlíky se salámem nebo se sýrem a nemohla jsem svůj čaj pít protože v mnoha ubytovnách nebyla kuchyň, prostě mi to asi rozházelo organismus. A na nevýživnou stravu jsem háklivá protože i když jen celý den prosedím potřebuju jídla jak lidi dva, natožpak při terénkách...
Teď už jen zbývá těšit se na srpen, tedy pokud mě ze školy nevykopnou...

Botanika!!! A ještě něco navíc...

23. května 2011 v 20:13 | Nagadir |  Deník...
Zdarec!! XD
Rozhodla jsem se, že dnešní část botanické praxe už sem napíšu ať toho pak není tolik najednou, krom toho ze zítřka na středu přespáváme na ubytovně takže tu sem nic nepřibyde.
Co se dělo? Vlastně nic moc. Jeli jsme vlakem do Hustopečí nad Bečvou, a když jsme tam dorazili, dali jsme se na po cestě někam do lesíka. Cestou jsme s ukazovali a trhali jen samé kytky, to je asi tak vše. Sice jsme viděli orchideje: Vstavač mužký (asi zatím ta nejhezčí kterou jsem měla možnost vidět), Bradáček vejčitý (takový zelený nic moc XD) a Hlistník hlízák (takové světlohnědorůžové nic moc XD). No, pak jsme se přiblížili k Bečvě a konkrétně jsme si vylezli na štěrkový nános a neradostně se dozvěděli že se bude brodit. Sice to z naší minipláže bylo na tu druhou zhruba jen tři-čtyři metry, ale proud nevypadal příliš mírně. Nechtělo se mi, ale nedalo se nic dělat. Vyhrnula jsem si nohavice a šla jsem tedy brodit, asi po pěti klouzavších krocích jsem zjistila že se svou výškou jsem si ty nohavice klidně mohla nechat dole, protože jsem byla namočená skoro po pas XD Nějak jsem se doklopýtala/doklouzala na druhou stranu a zjistila že mít na sobě mokrý kalhoty není v první chvíli příliš příjemný, protože strašně studily. Ale po chvíli to v tom vedru vlastně ani nevadilo. To je asi tak vše zajímavé co se stalo. Zítra jedeme do Jeseníku (už zase, doufám že tam nebude sněžit XD) a od naprosté nudy mě zachrání jen fakt že zase budu nocovat s Bohunkou, Luckou a Romanem a uděláme si noční Frisko párty XD
Co dále? Zjistila jsem že letní praxe v srpnu, tedy Geologické mapování, bude stát za dvě věci, chjo. Dojedeme na místo, Lehoťák nám rozdělí mapové výseky do dvojic, musíme se dostavit na místo kterého se ten výsek týká a začít si do oné mapy zaznamenávat tzv. Slimáčí stopu, prostě místo kudy jsme šli. A nikdo nám neporadí, cháchá!! Krom toho nás obšťastnil zprávou týkající se vysokého výskytu divočáků, skvělé. Takže pokud se v září neozvu a dalších několik měsíců/let, tak mě nejspíš zapíchlo nějaké prase, doslova...
A co mě ale vůbec, vůbec netěší je fakt že nemám udělanou ještě ani jednu zkoušku, a to kvůli těm pitomým terénkám, do toho jsem nedávno zjistila že se musím z kolejí vystěhovat mezi 13-17. červnem, bezva. Kvůli nějaké dětské olympiádě, jehož účastníci a jejich rodiče nejspíš budou na kolejích ubytováni se musíme ocitnout na dlažbě. To mám pak jako na zkoušky denně dojíždět? Miluju tě UP, fakt že jo! Teď už opravdu pochybuju že školu dodělám, to bych musela mít z pěkla štěstí/být požehnána samotným Satanem...
Vaše, uáááááááááááááááááááááá!!!!!, Nagadir

Path of Sorrow

18. května 2011 v 19:22 AMV a Trailery - BL
Úžasné amvíčko, asi nejlepší které jsem zatím našla, mluvené části jsou perfektní i když je valná část z nich anglicky. Překvapilo mě jak moc v sobě mají obsaženy city, rozhodně je o dost lepší než česká verze i když na jap. samozřejmě stále nemá. Výběr hudby je taktéž skvělý... prostě tohle je naprosto epic!!


Děsivě a neskutečně skutečné sny

18. května 2011 v 19:12 | Nagadir |  Mý psycho sny XD
Tentokráte hodlám popsat jen tři krátké sny, to co si z nich pamatuju mě i teď stále docela děsí a z některých mám pořád husí kůži.
World War?
Sedím v člunu, s několika dalšími vojáky, který se obrovskou rychlostí žene k pobřeží před námi. Vlevo, napravo i za námi je další spousta podobných člunů, jejich motory vydávají zvláštní hučící melodii. Cítím jak se mi napětím rozbušilo srdce a uklidním se tak že pevně stisknu zbraň kterou mám položenou na klíně. Za pár minut tam budem, za pár minut budu bojovat o holý život a pokusím se se svými kolegy a přáteli dobýt tu hnusnou pevnost. Vzdálenost se stále zkracuje, do očí mi prší kapky slané vody které vystřikují když se náš člun přehoupne přes vlnu a dopadne zpět na vodní hladinu, helma na hlavě mě tlačí víc než obvykle. A pak jsme u břehu, všichni jako jeden muž vyskáčeme ven, jsem po kolena ve vodě ale to je vedlejší, rozběhnu se kupředu s očima upnutýma před sebe a všechny smysly mám zaostřené. Pak se ozvou první výstřely, nepřítel nás samozřejmě zpozoroval. Začínám kličkovat jako zajíc, být nepohyblivým se rovná smrti. Ke zvukům střelby se postupně začíná přidávat řev a křík postřelených a umírajících. Do očí mi teď místo slané mořské vody létá písek který do vzduchu vyvrhují všudypřítomné svištící kulky. Pak se docela blízko mne ozve příšerná rána doprovázená mrazivým zaječením a nehezkou sprškou písku smísenou raději nechci vědět s čím. Mina. Nějaký ubožák šlápl na minu. Doufám že to měl rychle za sebou. Jenže v tempu jakým jsem utíkal nebyl čas přemýšlet nad minami, musel jsem spoléhat na své štěstí, už jenom fakt že mě zatím nezasáhla žádná kulka byl udivující. Opět převládla střelba a někteří z našich ji začali opětovat, tím nepřítele zaměstnali a my co jsme byli už poměrně blízko jsme měli šanci že se k té pevnosti přece jen dostaneme. Pokud bychom totiž doběhli až ke stěně protivník by nás kvůli své pozici nemohl odstřelovat...

Tábor a ne ledajaký...
Je mi zhruba deset let, jsem oblečena do ne příliš vábných šatů pro které je slovo hadry víc než dokonalým označením. Společně se svým mladším bratrem se choulím na úzké lavici a vychutnávám si možnost být venku a dýchat čerstvý vzduch i když prší a je mi zima. Kam až mé oko dohlédne se nad prostorami kde se nacházím tyčí obrovské železné ploty postavené za účelem snížení úniku lidí sem dovezených. V dáli jsou dokonce nějaké baráčky a vypadají docela pěkně ne jako ty příšerné přístřešky kde se já i můj bratr tísníme se stovkou dalších lidí. Kam se poděli rodiče nemáme tušení protože jakmile jsme vystoupili z vlaku tak nás od nich oddělili, máme vlastně dost velké štěstí že jsme pořád spolu. Pak zpozoruju muže v uniformně který je na pravidelné obhlídce, na chvíli se zastaví a prohlíží si mě. Výraz v jeho obličeji si nedokážu správně vysvětlit, ale dělá to už tři dny. Ve stejnou dobu, na stejném místě a zírá stále jen na mě. Možná bychom se příště měli s bratrem přesunout někam jinam, někam kde na mě neuvidí. Pokud nějaké příště bude. Jsem sice ještě pořád malé dítě, ale i tak vím že se nad tímhle místem vznáší smrt. Smrt mnoha lidí. Stovek. Tisíců. Tak nějak tuším že se i já a můj bratr nacházíme na tom dlouhém pořadníku jmen čekajících na smrt, ale než na nás příjde řada chci si ten zbývající život užít. Užít tak jak to jen v těhle podmínkách jde...

Noční návštěva
Ležím v pokoji na kolejích a nenuceně se nechávám ukolébávat tmou ke spánku. Byla by to další z obyčejných nocí. Ovšem nebýt toho snu.
Pomalu otevírám oči, něco mě vzbudilo. Vzápětí zjišťuji že tu něco není v pořádku. Jsem sice stále na kolejích ve svém pokoji a spolubydlící oddychují ve svých postelích, ale... Ale ležím téměř u okraje postele a kdosi se nade mnou sklání. Je opřen o mou postel a jednou rukou mě opatrně podpírá. Mám chuť vykřiknout, ale jsem zaprvé v šoku a za druhé nechci spolubydlíci vzbudit. Díky tmě nejem schopna rozlišit jak vypadá jeho obličej, jediné co z jistotou vím, že měl středně dlouhé vlasy a byl oblečen do dlouhého pláště. Opatrně se nakloní blíž ke mně, k mému krku. Jeho vlasy mě zašimrají na obličeji a zároveň ucítím jejich vůni. Jsem úplně zkoprnělá, nevím jestli ví že jsem vzhůru a mohla bych svým řevem všechny vzbudit a nebo to ví a taky ví, že toho nějak nejsem schopna. Bez jakéhokoliv pohnutí ležím podepřená jeho rukou a přemítám co mám sakra dělat. A pak mi přejede mráz po zádech když ucítím jeho teplý dech na své kůži. Srdce mi v hrudi udělalo snad tři kotrmelce a teď už jsem věděla že ať už udělá cokkoliv nevzmůžu se vůbec na nic. Nevím jak dlouho to trvalo, čas se mi v tom šokovém stavu táhl jak sirup, ale pak jsem ucítila jak se mi do krku zabořila dvojice ostrých zubů a jak se mi tím místem rozlévá otupující bolest. A pak začal pít mou krev. I když jsem na něj neviděla, protože mi to moje pozice nedovolovala, slyšela jsem jak dychtivě polyká a zrychleně dýchá. Bylo to děsivé.
A to je vše co si pamatuju, pak jsem se probudila, nutno podotknout že byla stále noc, ale toho divného nepopsatelného pocitu ze snu se stále nemůžu zbavit.

Tak vidíte, když už nemám anime sny které mě zas až tolik nevyděsí protože se tam přece jen ukazují doopravdy smyšlené postavy, tak se mi zdá spousta jiných věcí z nichž některé jsou téměř k uvěření. Jsem schopna věřit tomu že jsem byla v minulém životě voják a nebo ta ubohá dívka z koncentráku. A upřímně doufám, že ten sen s upírem byl doopravdy sen XD

Terénka tentokráte ekologická

17. května 2011 v 12:16 Deník...
Začali jsme 9.5. a měli jsme čekat už v 7:00 před budovou na třídě Svobody, když jsme se tam nakonec všichni nějak doloudali přijel si pro nás autobus. To byla první věc která nás všechny potěšila, poveze nás celý týden jen jeden autobus, takže žádné čekání na zastávkách a zdlouhavé přestupy. A pak jsme vyjeli na první cíl naší trasy, jednalo se o revitalizovaný tok u Bedihoště, kde nás prováděla paní Měkotová. Tahle ranní procházka byla značně příjemná, potok byl velice příjemný a v rybníčcích jsme narazili na nějaké ty žabky. Sice jsme si zamokřily boty a nohavice ale to nám nějak nevadilo. Pak jsem vyjeli do Moravského krasu, jelikož s námi jeli nějací ekologové cosi (jméno oboru fakt nevím) měla jsem možnost tuto praxi absolvovat s Vaškem ze střední. V Moravském krasu i v Macoše jsme už byli, ale dobré na tom bylo to, že jsme zamířili úplně někam jinam a to k Sloupsko-Šošůvským jeskyním. Venku bylo vedro a tak jsme se prvně jen tak porozhlédli kolem jelikož vstup do jeskyně jsme neměli zaplacený a čekalo se na někoho povolanějšího. Prošli jsme kolem nějaké větší skály a vystoupali po cestičce kamsi výše a u tabule si řekli něco o netopýrech, pak jsme se vrátili zastavili se ve vchodu do jeskyně a schladili se, teprve pak když se vše domluvilo jsme mohli vejít. Sice to bylo jen na otočku, takže jsme vešli jen do prvního dómu a pak se zkratkou vrátili zpět, ale bylo tam dost příjemně. Roman si šeškrábal pár nárůstových sinic do bakalářské práce a vypadal opravdu vesele. Odtud jsme frčeli do nějakého obchůdku (v plánu byly započítány zastávky na nákup, páni), jelikož v první ubytovně nebyla kuchyňka tak ať nezemřeme hlady a pak jsme jeli na hadcovou step v Mohelně, kde jsme šli hledat sysla. Toho jsme sice neobjevili zato slyšeli a viděli spousty cvrčků a měli jsme ,,nádherný výhled,, na Dukovany, jelikož naše vzdálenost byla tak tři kilometry. Odtud jsme pak konečně zamířily do naší ubytovny, vypadala sice jako nějaká chatka pro dělníky na stavbě nebo koncentrák jak kdosi řekl, ale dalo se v tom bydlet, sice se nám záhadným způsobem na pokoji otevíralo okno (že by poltergeist???) ale nemůžu si nijak stěžovat. Byla jsem společně s Romanem, Bohunkou a Luckou takže o zábavu také nebyla nouze, no díky hladu jsme se vydali do nějaké hospůdky ke které vedla opravdu šílená cesta kolem zažabenýho rybníka, přes schody dolů a cestu. Tam jsme si objednali nějaké to jídlo i když já jsem kupodivu neměla nijak velký hlad takže jsem si s děvčaty dala dětskou porci XD Pak se tam postupně začal sáčkovat zbytek výpravy a tvářil se poněkud rozmrzele jelikož nenašli žádnou hospodu ve které by byla televize a mohli tak sledovat hokej. Nakonec jsme se potmě vraceli zpátky, na cestě potkali ubohého zajíce co zažil double plesk (dvojitý plesk = byl na placku) a vraceli se kolem rybníčku ve kterém to teď táhle kvakalo a po schodech nahoru zpět. Bohunka ze stromů okolo silně znervózněla a začala se bát že na ni vyskočí nějaký úchyl, takže jsem se jí to snažila rozmluvit a hrdě jsem kráčela první. Kupodivu obě děvčata chtěla jít spát brzy takže jsme taky nakonec přece jen šli a to myslím nebyla ani půlnoc.
Další den bylo v plánu Podyjí, tam jsem sice se střední taky byla, ale nevadilo mi to. Šli jsme jinou cestou, sice mi vadil kopcovitý terén a hrozně jsem remcala ale zvládla jsem to XD Krom toho jsme pak šli dlouho pod stromy tak to ani tak nevadilo, často jsem předbíhala skupinu a rejpala se ve všem možném a koukala na brouky. Potom jsme měli odpolední přestávku u nějakých polorozpadlých mlýnů, kam se sice nesmělo, ale někteří dobrodruzi (i já) jsme opatrně nakoukli do trosek. A samozřejmě všichni se těšili na ubytování jelikož jsme měli být v tom nejluxusnějším za celý tento týden. A taky že jo. Pokoj sice nebyl zrovna největší, ale mohla jsem spát na dvoupatrovce nahoře (jak mi to jen chybělo!!!) a měli jsme záchod i sprchu na pokoji. Sice záchod a sprcha byly spojené a tak stísněné, že když si člověk sedl na mísu, div se nezašprajcl mezi umyvadlo a sprchu XD No, taky jsme měli nevítané návštěvníky v podobě nějakých dvou individui z ekologů, prý jim kdosi nadbýval a my měli ještě jeden jednolůžkový pokoj za sprchozáchodem. By mě zajímalo kdo to a hlavně jak počítal. Ale nakonec jsme se smířili, Roman zapl noťas který si vzal sebou, pustil nám Transformery a jakýsi film s Mr. Beanem (ohledně toho obrazu, sakra název mi vypad XD), vytáhli jsme flašky Friska (což je pití tak akorát pro mě, trocha alkoholu, takže to můžu vypít i já celé najednou a nezvrátím se z toho XD) a udělali si minikino.
Ve středu jsme měli zajet do Bílých Karpat okouknout management krajiny v Hrozenkovské Kopanici. Tam bylo taky moc krásně, akorát někomu vadily rozkvetlé pampelišky a že jich bylo. Když jsme zašli k otvoru do jeskyní (pod námi se táhly amaterské) kde byl příjemný stínek Vašek a kluci ekologové po sobě začali házet svízel přítulu, takže za chvíli byli všichni touto rostlinou ověšení. Cestou do autobusu mě nějaký ekolog upozornil ať si dávám pozor na svou pásku, v první chvíli mi to nedošlo, ale pak ukázal na slintající dívčinu za mnou která se vpíjela očima do mojí pásky se znakem Zvučné a hned mi bylo jasno, tak jsme krátce pokecli o záporácích a Akatsuki, přičemž jsme zjistily že se nám pletou příslušnosti pásek se třemi svislými čárami a čtyřmi. Dále byl v plánu Lom Rasová, což byl dost vysluněný plácek takže jsem se během přednášky krčila ve stínku břízky která mohla mít necelé dva metry. Také tam bylo přírodní jezírko z dešťové vody a že bylo sakra velké. Zkoušeli jsme házet žabky ale šlo to blbě protože tam byly jen ostrohrané šutry, nakonec jsem se přesunula ke skalám (což byly flyše) a zkusila si nějaké ty dva metry vylézt a málem jsem si zaklínila nohu mezi takovou úzkou průrvu do které trčely dva výstupky. Po návratu jsme frčeli na orchidejové louky a pár z nich jsme také měli možnost vidět. Chlápek co nás tím prováděl to všechno velmi pěkně vysvětloval a nenápadně na nás náléhal abychom mu třeba občas přijeli pomoci XD Taky vytasil pár zajímavých historek, třeba o tom že když byl mlád a chodil to sem obhospodařovat (louky kde jsou orchideje se musejí séct), že si skupinka kde byl kupovala tzv. 1x5 másel (máslo stálo deset korun a pivo tehdy padesát XD), takže komunismus je nenápadně podporoval v raném alkoholismu XD Nakonec jsme se přesunuli do naší další a tentokráte poslední ubytovny jelikož jsme v ní měli přespat dva dny. Museli jsme si v rychlosti zabrat čtyřlůžko a neradostně jsme zjistili že zásuvky jsou na chodbě. Do toho se počet přebývajích osob navýšil na pět a jedním z těchto osob byl i Vašek. (Já: Vašku, co proboha děláte že vás přebývá tolik? Vašek: Jsme se namnožili no...) Nakonec to s nimi ale bylo vyřešeno. Další z pikantností byl fakt že muži i ženy měli jen po jedné sprše, přesněji řečeno to byla místnost kde visela sprcha na zemi byl odtok a na protější zdi řada umyvadel a zrcadla. Takže se pokaždé stála nádherná fronta, ale zase tu byla obrovská kuchyň a také předplacená bečka piva. Naše čtveřice si první večer udělala bezvadnou večeři: polévky ze sáčku, měla jsem kuřecí, a Roman nám pak rozdal výborný párky a já si od něj ucucla piva. Pak jsme na pokoji mastili Bohunčiny hanbatý karty a žrali brambůrky.
Ve čtvrtek jsme měli v plánu Beskydy, konkrétně Lysou horu, náš průvodce si sice v autobusu postěžoval že se nahoru vezeme jak banda odsloužilých důchodců, ale mě tento fakt nesmírně potěšil, protože nahoru bych se nedoplazila asi ani po čtyřech. Poté co jsme se na vrcholku pokochali výhledem na všechny světové strany, jsme začali pomalu sestupovat, sice jsme dělali mnoho oklik, zkratek a zastávek a místy jsme sestupovali vzhůru, ale stejně tam bylo opravdu moc pěkně. Když jsme došli kousek níž naše cesta a zvlášť terén se stal více nepřátelským, bylo tam příliš mnoho kamenů, trávy a listí po kterém to děsně klouzalo a to vše na cestičce kde se s problémem vlezli dva lidé vedle sebe. Takže stačil jeden blbej krok a měli bychom sestup za sebou. Roman si dvakrát málem zvrtl kontík a jednou uklouzl tak blbě, že kdyby to nevykormidloval a bolestivě nelapl na zadek zažil by nezapomenutelný let, bohužel ale nejspíš poslední v životě. Bohunka a Lucka měli dodrápané ruce i nohy, protože šly v kraťasech a tričku s krátkými rukávy a místem kudy jsme se plahočily bylo v cestě hodně drápanců chtivých větví stromů a keřů. Po dalších metrech sestupu, kdy jsme místy stoupali, se před námi objevila jakási bystřina, a to že nám v cestě stál příkrý svah z bahna co se sesypával pod nohama a ukázkově klouzal nás příliš nenadchl, ale přežili jsme to všichni. Nakonec jsme ještě museli sejít malý příkrý kopeček mezi keři a doklouzat se na cestu. Štěstí že pod dopadištěm byla obrovská kopa suchého listí. No a pak jsme jen capali po cestě až k autobusu, který nás ještě kamsi odvezl,vůbec nevím kde to bylo, ale museli jsme vylézt na menší kopeček. Výhled ale stál za to a všude byly nádherné břízky s občasným porostem jedlí, pak jsme unaveně šmárovali zpět na ubytovnu. Večeře se opět nesla v duchu polévek ze sáčku a já měla úžasnou brokolicovou, pak jsme na pokoji hráli karty, ale jen já, Roman a Lucka protože Bohuna šla chlastat za kýmsi z oboru. Poté co nás karty omrzeli, jsem si z Romanem zkusila slovní fotbal ale v angličtině. Nevím čím to, nejspíš unaveností, ale nemohla jsem si ani za boha vzpomenout na žádná slovíčka, takže jsme to hráli opravdu slimáčím tempem XD
No a pak přišel závěrečný pátek, na který jsme se všichni nesmírně těšili, protože to znamenalo že nám terénka skončí. Výjezd byl na ostravsko a karvinsko. Během jízdy městem nám vedoucí říkal pár zajímavých věcí, pak jsme se zastavili u jedné řeky (jak se sakra jmenovala???) a ukázali si trubku ze které proudem stříkala voda. No, na tom by asi nebylo nic super extra zajímavého, ovšem ta voda pocházela z dolů a byla slaná, tak slaná že až skoro mořská. Dozvěděli jsme se že to musí kontrolovat aby vody nevypouštěli příliš, protože jinak by to způsobilo neplechu. Také jsme jen tak mimochodem zahlédli čápa černého (v Ostravě!!) a spousty uřvaných racků. Pak jsme jeli na nějakou haldu, která byla opravdu vysoká, skoro celá porostlá malými stromy a zelení a na určitých místech se z ní vesele kouřilo. Proč jsme zjistili vzápětí, ona totiž zevnitř prohořívá, super ne? Stáli jsme na haldě ve které hoří, dýchali ty hnusný smradlavý výpary a koukali na opravdu nádherný výhled (továrny, komíny, důlní věže, mlhu...). Pak jsme zajeli k takové malé raritce a to kostelíku, nevím jestli to byla pořád Ostrava nebo už Karviná, který byl slušně sjetý a to doslova jelikož byl nakloněný. Zajímavé, škoda že jsme se nemohli podívat dovnitř, ale mě to stačilo vidět z dálky když jsem popošla, protože vás to nutí nahýbat se do strany a blbne to s vaší rovnováhou. Nejhnusnější bylo když jsem se postavila přímo pod jeho nakloněnou stranu která se nakláněla ke mně, skoro jako kdyby mě měla každou chvíli připlácnout XD No a pak už byl jen Štramberk, ale nezavítali jsme do toliko známé věže ale do lomu. A všude tam byl vápenec a víte co se srývá ve vápencích? Zkameněliny!! Takže jsem se vykašlala na přednášku a z Bohunkou jsme vyrazili na lov XD Je sice pravda že jsme šutrů se zkamenělinami našly hodně ale jednalo hlavně jen o různé rozemleté a nakouskované jehlice hub, schránky a ulity, nic co by se dalo pořádně prozkoumat bez mikroskopu. Bohunka pak měla uspěch a našla něco většího (čti mělo to jeden a půl centimetru!) a já cosi co vypadá jako obtisk ulity. Cestou zpět, když jsme procházeli kolem baráčků jsem zkoumala všechny skalky a našla obrovskej šutr ve kterém byly tři nádherné ulity a velké, zatra kdyby tak byl ten vápenec menší a já měla kladívko XD A pak jsme se konečně všichni vrátili do Olomouce.

Ai Yori Aoshi

16. května 2011 v 13:29 | Nagadir |  Můj názor na anime
Alternativní název: Bluer than Indigo
Typ: TV
Počet dílů: 24
Rok vydání: 2002
Žánr: komedie, drama, romantika, harém, ze života
Délka: 23 minut každý díl
Dostupnost: 13+
Jednoho dne potká osaměle žijící vysokoškolský student Hanabishi Kaoru na stanici metra nádhernou mladou dívku v kimonu, ale poněkud zmatenou. Nabídne se že ji doprovodí na adresu kam míří což je velkou shodou okolností hned vedle něj, bohužel byt je zcela prázdný. Kaoru ji tedy pozve k sobě a zajímá se za jakým účelem přijela do tohoto města jelikož má snahu ji pomoci. Dívka mu ukáže starou fotografii na které jsou dvě malé děti, přičemž Kaoru jedno z dětí identifikuje jako sebe a druhé jako jeho dávnou kamarádku z dětství Sakurabu Aoi. Vzápětí se vysvětlí že dívka na fotografii je ta samá která mu fotku ukázala, také se dozvídá že jsou spolu zasnoubeni a že celou cestu vážila jenom kvůli tomu aby se vzali. Kaoru si matně vzpomene na své dětství a zjišťuje že vše co Aoi říká je pravda, jenže opustil svou rodinu a nebyl legitimní potomek svého otce. Od této chvíle s ním začíná Aoi bydlet a díky své striktní výchově se stává dokonalou ženou v domácnosti. Jenže veškerou případnou budoucí romantiku naruší příval nových spolubydlících a Kaorových kamarádek. Jak to vlastně mezi Kaorem a Aoi dopadne? Bude jim dopřáno sdílet spolu svůj život? Neodloudí ho nějaká jeho kamarádka?
Co si budeme povídat, je to romantický příběh o dvou mladých lidech, kteří musí projít mnohými problémy a zkouškami než se k jejich lásce svolí. Postavy jsou charakterovány příjemně a jsou velmi sympatické. Kaoru a Aoi mají strach z toho že jim to nevýjde a jen opatrně se dostávají blíž k sobě. Do toho je tu pět dívek které s nimi později sdílí domácnost.
Tina Foster, američanka která už od mala vyrůstala v Japonsku, miluje fotografování a je dlouholetou kamarádkou Kaora. Je do něj tajně zamilovaná, ale o nic moc se příliš nepokouší jelikož má jasno v tom koho Kaoru doopravdy miluje. Je nejhlučnější ze skupiny a má úchylku na ženské poprsí. Kagurazaki Miyabi, ochránkyně a domovnice Sakuraba rodiny. Je velmi striktní, nemá ráda Kaora a hlídá ho aby neprováděl nic nepatřičného. Minazuki Chika, studentka prvního ročníku na střední škole, je velmi hyperaktivní a občas ráda zaleze ke Kaorovi do postele. Miluje plavání a občas se kolem promenáduje téměř nahá. Minazuki Taeko, sestřenice od Chiky a je členem fotografického klubu kam patří jak Tina tak Kaoru. V domě kde všichni bydlí se snaží zastávat úlohu pokojské, ale je velice nešikovná. Také je tajně zamilovaná do Kaora. Miyuki Mayu, narozena v bohaté rodině a miluje Kaora už od malička takže si na něj dělá obrovské nároky.
Je samozřejmě ihned jasné že s takovouto partou v jednom domě rozhodně nebude o vtipné a trapné chvilky nouze.
Hudba a animace mi přišly velmi příjemné a taktně doplňují děj.
Kolem a kolem je to velmi příjemné a místy vtipné romantické harém anime. Na odpočinutí si po hektolitrech krve, týpcích mlátích kolem sebe a otloukající zdi bez zjevného poškození je to jako stvořené a člověk si u toho také nemusí namáhat mozkové buňky. Pokud jste beznadějný romantik a máte rádi dobré a příjemné romantické konce doporučuji vám pustit si toto anime.
Hodnocení: 7/10

Megane no hito

8. května 2011 v 12:23 Ostatní - OP
Sakra, co ty brýle s lidmi neudělaj XD Zoro vypadá neobvykle inteligentně, Nami sakra rozkošně a Usopp docela drsně XD

Spolen108.jpg mugiwara's

Potrubí

8. května 2011 v 12:10 Dark Girls
girl



Že by opět nové mangy na trhu???

8. května 2011 v 11:48 | Nagadir
Zdravím!
Tak si takhle běžně surfuju po netu, zajdu na Konohu a narazím na zajímavý článek ohledně vydávání nějakých dalších mang. A to konkrétněji známým komiksovým vydavatelstvím Crew. Cože? Čtu správně? Ano! Crew se vrhlo na vydávání mang *jásá*. Zatím se jedná jen o tři tituly.
Crying Freeman, což je nějaká brutální manga pro dospělé, ale slyším o ní prvně tak se uvidí, i když podle popisu to nejspíš bude něco pro mě XD
Naruto, ano, budou vydávat Naruta, toho Naruta od Masashi Kishimota
Death Note *slintá blahem*
Vydávat díkybohu budou celkem přijatelně Naruto jakou dvouměsičník a Death Note třikrát ročně, snad jim to vydrží a bude se to prodávat dobře, protože Death Note rozhodně chci mít doma celej XD A Naruto uvidím...
Více informací najdete zde: Crew.cz

Pokračování: Dobrodružství z terénní praxe aneb hergot s tím!!!

7. května 2011 v 13:03 | Nagadir |  Deník...
Ano, ano, nesu další nášup stížností a mrmlání nad našimi terénkami XD
Takže v úterý jsme skončili a tudiž začínáme ve středu. Setkali jsme se se skupinkou na vlakovém a vesele si zajeli na místo určení. Břeclav a následně Valticko-Lednický areál. Počasí bylo díkybohu mnohem lepší než to sněžení (vlastně ono je v květnu všechno mnohem lepší než nečekaný sníh), takže nám to rychleji utíkalo. Tam jsme si ukázali dalších pár chycených ptáčků (byl tam nějaký student ornitolog) a také si prohlédli ty šikovné sítě. Naučili se rozeznat rozdíli mezi vlaštovkami, jiřičkami a rorýsi kterých tam bylo požehnaně. Objevili jsme ropuchu zalezlou v trávě a nádhernou ještěrku kterou si děvčata s radostí pochovaly. Odtud jsme busem frčeli do Lednice (ne do toho domácího kuchyňského spotřebiče kdyby vás to třeba netrklo). Zašli jsme do zámeckého parku, cestou si jen tak potkali pochodujícího srnce který nás zvesela ignoroval a nadšeně chroustal trávu, a pak jsme zamířili k rybníkům. Tam jsme si ukázali další všelijaký potvory. Mohli jsme vidět larvu Mravkolva a její opravdu nádherná kusadla, pár kačerů Kachny divoké (pořád jsem přemýšlela kam se jim poděly samičky, načež mi Bohunka odpověděla že jsou to beztak gayové XD), nějakého toho čápa a spousty vrabců. Z vodního tvorstva jsme viděli chrostíky a bahenku. A poté jsme konečně jeli do Mikulova kde jsme měli být ubytováni. Ubytovny nic moc, žádná kuchyň což mě strašně štvalo jelikož jsem si nemohla uvařit čaj ani žádnou teplou polévku, byť ze sáčku, prostě cokoliv co by nás zahřálo. Bydleli jsme ve třetím patře a koupelny i záchody byly už v prvním takže jsme se vtipně nachodili, k tomu tam byl problém s počtem sprch jelikož chlapci jich měli méně, tak se nám do našich párkrát dobývali. A jediné zrcadlo viselo na chodbě vedle schodů, takže u něj za chvíli byla fronta jak na banány za komoušů...
No po ubytování jsme se konečně všichni nehorázně natěšení vypravili do onoho domluveného vinného sklípku, Nektěří byli lehce skeptičtí, ale jakmile jsme tam došli sklapli protože to byl opravdu luxus. Sice jsme nebyli ve sklípku jako takovém protože ten byl jen malý a rodiný, takže jsme seděli na verandě obehnané nějakým plexisklém? proti úbytku tepla a hřál nás nádherný krb. Majitel se nás vtipně zeptal jestli chceme prvně nějakou ochutnávku vín a nebo guláš, bylo jasné že všichni chtěli guláš, a ten byl naprosto vynikající. Lepší jsem snad ještě nejedla. Po opravdu rychlém sežrání guláše kterého byl obrovský hrnec nám na stůl nachystal jedno bílé a jedno červné víno před tou pořádnou ochutnávkou. Ochutnala jsem obojí a bilé mi chutnalo mnohem víc, bohužel jména si nepamatuju, protože byly jazykolamná XD Teprve pak nastala ta pravá ochutnávka a začalo se od vín bílých, já jsem teprve dopíjela to své červené ze stolu takže jsem si jen dvakrát cucla od Lucky a byly víceméně dobrá. Ale nesmírně mi chutnalo jedno dezertní víno které bylo krásně sladké, něco naprosto pro mě XD Pak bylo jedno růžové které jsem si nechala nalít, protože jsme jednou nějaké měli a to mi chutnalo a taky že dobré bylo a víc už jsem nepila. Jediné co si asi tak z výkladu pamatuju je fakt že nejlepší vína jsou výběrová z bobulí a přívlastková (a asi i nejdražší XD). Ale jelikož na mě během dne něco vlezlo (určitě za to může to promrznutí z úterka) nechala jsem se Romanem, Luckou a Bohunkou dovést zpět na pokoj, protože se svým mizerným orientačním smyslem bych tam v té tmě rozhodně netrefila.
V noci mě mí spoluubytovníci vzbudili (jsem háklivá na světlo a jakmile někdo rožne/rozsvítí byť jen malou lampičku, dokonce i notebook, tak mě to prostě vzbudí), což mě štvalo. Lucka byla značně bujará takže její hlas byl nejméně o dvě oktávy vyšší než obvykle a v tom se mi s mojí bolavou hlavou fakt blbě spalo. Nakonec jsem je poprosila o zhasnutí světel což Bohunka okomentovala stylem že jsem s tím měla počítat že nepůjdou spát tak brzy (já ji v duchu škrtila, protože jestli nechtějí spát tak ať jdou do kelu a nebudí mě, sakra!!!). Nakonec pokoj potemněl (zhruba ve tři nebo o půl třetí ráno) a já unaveně usnula.
Druný den (tedy ve čtvrtek) jsem si zaběhla do obchodu na náměstí a nakoupila nějaké jídlo na cestu, protože absence kuchyně je vážně sakra blbá věc! A málem mi všichni utekli, štěstí že Roman byl tak ochotný a počkal na mě. A odjeli jsme do Pavlova, kde jsme se museli trmácet přes dva opravdu kurevské kopce (nesnáším kopce, opravdu ne!!!), do toho začalo foukat ale jelikož jsme byli na Pálavě bylo to počasí nechutně proměnlivé. Jednou hnusný vedro na svlíknutí podruhé foukal studený vítr, na onemocnění přímo ideální.
Tak jsme se vytrmáceli na první kopec, což jsem ještě zvládala, šla jsem si prostě svým tempem. Usadili se mezi zříceninami nějakého hradu a posvačili, do toho nás přišel navštívit Otakárek ovocný, kterého jsem měla možnost poprvé vidět na vlastní oči. Vykoukla jsem z jednoho okna hradu a naskytl se mi opravdu nádherný výhled, ale slušně nebezpečný, protože uklouznout tak se pádem přinejmenším zabiju o šutry dole. A pak jsme štrádovali zase dolů, na kopec následující, jelikož jsme se do Mikulova vraceli pěšky. Tento výšlap už pro mě nebyl zrovna ideální jelikož jsem si teď už stoproentně byla jistá že mé zdraví rozhodně není v pořádku. Bolela mě hlava jak sviňa, chtělo se mi spát, do toho zase foukal studený vítr a taky mě bolely nohy (no jo, když člověk dlouho nikam nechodí a jen sedí ve škole...), byly tam sice moc pěkné vápence a spousta teplomilných potvůrek, ale to mi bylo v tu chvíli úplně někde. A to že mrmlali všichni něco přece jen dokazuje.
No krom toho že jsem se ke konci tohoto dne ploužila jako oživlá mrtvola, jsme viděli obrovskou spoustu nádherných zlatohlávků a několik stromů obsypaných chrousty. Vlastně všude tam byli chrousti, na cestě, na stromech, lítalo to kolem nás, prostě to nešelo nezašlapat. Lovili jsme cvrčky a také se podařilo několik nedospělců a jednoho opravdu slušného samečka s pěknými velkými a nebezpečnými kusadly chytit. Také jsme viděli Májku, tu která se nám tehdy na střední nepodařila chytit, velkou nádhernou modrou samičku. A odnesla jsem si sebou šutr s jedním krinoidem (to je zkamenělina kdyby něco, prostě takový světlejší kroužek protože to byl příčný průřez jeho ulitkou).
Když jsme k večeru dorazili do ubytovny (prochodili jsme zhruba 6 hodin čistého času, po tak dlouhé době nečinnosti mé nohy sotva stály na nohou XD), vyžádala jsem si prášek (na cpaní se prášky nejsem zvyklá protože můj čaj mi zabírá na všechno ale tady jsem si ho prostě kvůli té chybějící kuchyňce nemohla dát), nahodila sluchátka do uší a zalehla. Roman a holky odešli někam do hospody se najíst takže jsem měla chvíli klid. Bohužel mě v noci vzbudil jejich sněm, kdy se k nám na pokoj nasáčkovala hromada mužskejch a mí spoluubytovníci s nimi hráli hanbatý karty. Samozřejmě většina chlapů byla mírně přiopilá takže i nechutně hlasitá a potmě samosebou také nehráli. Což mě šíleně štvalo, bylo mi blbě a potřebovala jsem se z toho vyspat (už chápu Rorono-u, spánek je fakt nejlepší na jakoukoliv nemoc, zranění apod.), nabrat síly a tak, a oni si tam ječej a svítí. Když chtěli hrát karty nemohli zalézt do nějakého jiného pokoje? Vždyť kluci tam měli určitě volno když se vecpali k nám. Museli mě rušit ze spánku? Nakonec jsem se ozvala, bylo sice něco kolem dvanácté ale v mém stavu jsem nebyla daleko od erupce (rozuměj nejspíš bych se naštvala jak alík),takže jsem se slušně zeptala jak dlouho to hodlaj ještě hrát. Kdosi mi odpověděl že dlouho (v duchu byl zavražděn), no ale nakonec se sebrali a odešli, takže jsem se mohla vyspat, protože když se mí spoluubytovníci vraceli podařilo se jim mě nevzbudit. Chápu že se chtěli nějak zabavit a kdyby mi nebylo tak blbě ani by mi to nevadilo a možná bych se k nimi i přidala, ale takhle mohli projevit nějakou slušnost a nechat mě spát.
Dalšího dne jsme jeli do Bzence-Přívozu na vátý písky, kde konečně bylo teplo a ten spánek přece jen pořádně pomohl, i když to vystřídala nehorázná bolest v krku, ale ta se dala přežít protože už mi nebylo tak blbě jako den předchozí. Tam jsme nachytali pár ještěrek a naučili se rozpoznat samičku a samečka od ještěrky zelené (samec má nádherné modré hrdlo) a také od ještěrky obecné, i na mláďatech. Pak jsem se v rychlosti přesunuli přes těžebnu písku? (nevím jak to mám nazvat, prostě stěna písku, kde ten písek těžili). Nachytala jsem nějaký ten bordel do bot, ale to bylo vedlejší protože přesun se měl odehrát v utajení (samozřejmě že si nás určitě všimli). Vyšplhali jsme na druhou stranu a zapadli do nějakého borovicového lesa, kde jsme hledali Kozlíčka dazule. Kolem bylo zase spousta chroustů (a nadšeně schroustávali veškerou listvou zeleň), usadili jsme se na břehu nějaké slušně meandrující řeky, na opravdu vysokém břehu. Kolem poletovali břehule, které si v takových písečných březích společně s ledňáčky dělají hnízda. Zase jsme pojedli, pořádali hon na Kozlíčka a uspořádali soutěž kdo hodí šiškou nejdal a jestli přehodí řeku (což se se šiškou samosebou nepodařilo). Vedoucí pak přitáhl onoho zmiňovaného Kozlíčka ale také nějaké skokany a nádherné Kuňky ohnivé. Po tomto odpočinku jsme se vraceli zpět, zaslechli sirénu z dolovny písku a následný výbuch který ale stejně písek utlumil a vydali se na vlakové, kde jsme zamířili do Přerova a z něj konečně do Olomouce.
Včera jsem si hned po příjezdu udělala kotel čaje se zázvorem a citrónovou trávou, a také nějakou tu teplou polévku. Dlouho jsem ale nevydržela prostože jsem z toho týdne byla opravdu unavená a tak jsem zalehla a usnula jak mrtvola. Dneska je mi už mnohem lépe, čaj a polévka dělají divy, z nachlazení a nejspíš i mírné horečky jsem se už vyléčila i když krk stále pobolívá a do toho se ozívá nějaký ten kašel, takže jsem si to nachlazení nevymyslela.
A co dál? Následující pondělí nám začíná další terénko, tentokrát z Ekologie, pak máme týden volno a pak další terení blbost z Botaniky. Nejhorší na tom je že je květen tudíž se blíží zkouškové a během botanického terénka dokonce bude probíhat zápočťák, což nás štve všechny jelikož nemáme prostor na učení a ty zápočty budeme dělat kdoví kdy. Nepočítám Geologické terenní cvičení v srpnu a těch nehorázných peněz co utratíme. Jestli tímhle semestrem prolezu tak jsem jistojistě génius.
Vaše, terénka pomalu ale jistě nesnášející, Nagadir
PS: Počítejte s dalšími reportážemi plnými stížných keců a pesimismu...

Úmorné terénko

3. května 2011 v 18:00 | Nagadir |  Deník...
V pondělí nám začalo týdenní Zoologické cvičení v terénu. Docela jsem se těšila a byla zvědavá co všechno najdeme a naučíme se.
Start byl dobrý jelikož jsme odjížděli autobusem kolem jedenácté a nemuseli se někam plazit kdovíjak brzy ráno. Cesta ubíhala vcelku rychle a svítilo sluíčko. Naprosto perfektní!
V Malé Morávce, kam jsme vystoupili, už sluníčko bohužel nesvítilo a docela hodně se ochladilo, ale i tak se to stále dalo, nejsme přece žádné třasořitky. Jenže první problém nastal hned záhy. Na kolikáté že zastávce jsme to měli vystoupit a kolik jich tu je? Žádný vedoucí s námi totiž nejel a v plánu této akce také nebylo napsáno o jakou zastávku že se vlastně jedná. No nic, tak prostě půjdeme k té další a tam třeba ti vedoucí čekat budou, že? Přišli jsme k následující, pak k další a další, ale stále nikdo z vedoucích, že bychom přece jen měli zůstat u té první? To abychom se vrátili! Takže jsme dali otočku a vraceli se, přičemž jsme poněkud neradostně zjišťovali že se zase o něco víc ochlazuje. Kdybychom tak tušili že je to předzvěst mnohem mnohem horších věcí, které nás zde ještě zastihnou. Vedoucí na nás pak nakonec narazili (chytráci jeli vlastním autem), v rychlosti jsme si vysvětlili co se stalo a dva z nich s námi nakonec došli až do chatky kde jsme měli být ubytování. Pokoje byly příjemné, kámošky vedle ale měly zajímavý výhled na chodbu a přímo na klučičí záchody, alespoň je mohly strašit XD Já jsem spala v pokoji s kámošem, přičemž byly postele u sebe takže Lucka a Bohunka měly nemístné poznámky o manželství. No když jsme se ubytovali, vyrazili jsme na hon bezobratlých potvor a ptactva.
Šlapali jsme do kopce, slušné příkrého kopce, a kluci kolem běhali se síťkami aby nám pak náš hmyzolog mohl chycené potvorstvo pojmenovati. Ještě stále to byla zábava, protože jsme se při výšlapu v té zimě přece jen nějak zahřáli. No zhruba po hodině chození jsme vyšli na slušný kopec a zde začalo bohužel opravdu silně foukat a nám začalo být zima ještě víc, na radosti nám nepřidal ani fakt že nám zbývají ještě další tři hodinky chůze. Teď už si nestěžovali jen fňukalové ale i zbytek, krom toho byl hokej což pánové neradi překousávali. K překvapení všech jsme byli v té zimě schopni najít ještěrku živorodou (přesněji ještěráka XD) a pěknou ropuchu, bohužel zmije nevyšla, ale v té klemře která byla se tomu ani nedivím. Pak jsme se trochu promrzlí konečně začali vracet zpátky.
A bylo volno! Vedoucí a kluci nachystali táborák, já a Bohunka nebo Roman jsme hráli s tělocvikářema (přesněji obor Biologie-Tělocvik, my jsme Biologie-Geologie) stolní fotbal a strašně jsme se u toho nabavili. Bohunka úspěšně pošramotila mnoho mužských eg jelikož ji nebyl schopen nikdo porazit byť hrála sama proti dvoum. Pak jsme spolu (Román, Bohunka a já) zašli k ohýnku a ohřáli se. Roman si zakouřil nějaké své exluzivní cigarety protože mi voněly (a mě cigarety obvykle fest smrdí), někteří trochu popili jelikož kolovalo pitivo různých chutí. Ochutnala jsem Brandy (mé ochutnání = dva malé doušky) a musím uznat že bylo opravdu hodně dobré. Pak jsme se vrátli zpět ještě trochu zafotbalovali, já jsem úspěšně nabírala zkušenosti jelikož jsem měla možnost to hrát tak jednou v životě, a pak jsem zalehla do postele.
Druhého dne byl však k naši radosti výšlap zrušen, proč jsme se dozvěděli víceméně vzápětí. Počasí bylo krutopřísné XD Začalo sněžit, což nikdo z nás opravdu nečekal. Ale ani to nemohlo překazit naši výuku jelikož náš ornitolog vyučující nachytal do sítě nějaké to ptactvo a pak nám ho názorně demostroval. Všichni jsme se pobavili když ho sýkorka zběsile klovala do prstů a dokonce nám naživo zazpívala pěnice. Ještě zmíním to že jsme měli možnost vidět našeho nejmenšího ptáčka a to Králíčka. Ornitolog je všechny okroužkoval a pak se některá děvčata hlásila na vypuštění. Další na řadě byly bezobratlí, někteří se živě hemžili v miskách jiní byli naloženi v lihu, ale i tak toho bylo slušně dost. Myslím že nebudu schopna poznávačku úspěšně zvládnout protože rozpoznat mezi sebou různé chrostíky, poštvatky a jiné je na mě trochu moc obzvlášť v tom množství v jakém to bylo (zabralo nám to hodinku a půl, jenom). Pak jsme se ale museli urychleně zbalit jelikož nám ubytování končilo ve dvanáct, a prostě vypadnout. Ha, to by nebyl problém ale v tom sněhu? Když nikdo z nás opravdu neměl odpovídající oblečení a všichni byli rádi za ty ubohé jarní bundy? Nepočítám obutí, takže všichni byli za chvíli promrzlí a většina měla v botech vlastní vodní mikroklima. No, poté co jsme došli k první zastávce a zjistili že to bude dobrá hodina času od odjezdu autobusu, jsme se všichni nasáčkovali do nejbližší hospody a dali si něco na posilnění nebo alespoň teplé k pití.
V době odjezdu autobusu jsme vyrazili vyčkávat. A vyčkávali, a vyčkávali, a vyčkávali... Autobus nikde, venku zima, všichni zmrzlí s mokrýma nohama a nikdo se neodvážil někam schovat, protože zákon schválností říká že kdybychom zalezli do hospody tak by ten autobu jistě v tu chvíli přijel a čekat na další kdo ví do kolikati se nám opravdu nechtělo. Nakonec měl autobus solidní hodinové zpoždění (a všichni tu hodinu postávali na tom šíleném mrazu), byla to neuvěřitelná úleva! Autobusák sice jel jak prase, sekal zatáčky a bylo opravdu slušně cítit jak mu to na těch letních pneumatikách v tom nenadálem sněhu pěkně klouže, ale nakonec jsme dojeli ve zdraví. Zítra máme další nášup a budou hned tři dny. Tentokrát na jihu, Pálava a tak podobně, tak by snad pro změnu mohlo být teplo. Dokonce nám vedoucí zamluvil vinný sklípek s večeří (guláš) a nějakým tím občerstvením, tak by nám to mělo zvednout náladu. Jen doufám že neonemocním protože tak ukázkové květnové počasí jsem už dlouho nezažila.
Žble...